Neobyčejný Měsíc - 3. Díl

28. června 2011 v 7:36 | Washio Neshi =^^= |  Povídka - Neobyčejný Měsíc
3. Díl Mojí a Markety251996 Povídky


"Hned pro ně jdu!" Rozeběhla jsem se
Vím kde má teta kasičku a tak jsem tam vzala dvoustovku a vyběhla do svého pokoje, tam jsem si vzala věci, které jsem si připravila a rychle vyběhla ven z domu, aby teta nezahlédla, co nesu.
"Uff... mam i dvoustovku navíc, dobrý" Běžela jsem pryč. Sice jenom v těch šatech, ale to jsem neřešila. Nohy jsem už měla úplně studené. I přesto, že mě led zebal do nohou, běžela jsem.
Z úst mi vystupují obláčky kouře, které záhy zmizí. Je taková zima, že snad kdybych plivla, tak ten plivanec zmrzne dříve, než stačí dopadnout na zem. Ale jsou to jenom mé výmysly. Úplně slyším tetu: ,,Zase ty tvé dětské bláboly! Vždyť je ti teprve sedm!"
Zahnu za roh a modlím se, aby mě neviděla, naše sousedka -drbna-. Není zlá, ale je velmi výřečná a mohla by vyzradit něco, co já nechci. Ona ví, jak to u nás doma funguje, ale teta to s právníky umí. Bohužel... Ani se nedivím... Teta, na to že je jí třicet, je velmi přitažlivá a atraktivní žena. Domů si přivedla snad už víc jak tucet chlapů. Snadno je svede.
Uzlíček v rukou, který byl původně ubrus, se mi rozpadá mezi rukama, protože jsem ho nestihla pořádně uvázat. Spadnu i s uzlíčkem na zem, ale rychle vstanu a prokřehlýma rukama sbírám ten balíček. Na nic nečekám a vyběhnu z naší ulice. Běžím stále dál a dál až jsem doběhla do nějakého parku. Vždy jsem byla jen doma a cestu znám jen do krámu, cukrárny a kavárny. Park je opravdu krásný a v bílém plášti také nevypadá nejhůř. Proběhnu ho, ale už pomaleji a stále ubírám na rychlosti. Nohy už mi moc neslouží, mam je úplně zmrzlé a ani v rukou už moc neudržím ten uzlíček. Vyběhnu z parku a zatočím nějak pryč, kde vydím nějaké nové, velké a krásné baráky. Zakopnu a padám. Už nemám ani moc sil na to, abych se zvedla. Kolem mě se mihne auto. Auto ?! Do háje! Jsem na silnici! Chci se zvednout, ale se zmrzlýma končetinama se nelze hýbat. Jsou naprosto promrzlé a prsty jsou modré jako moře. Moře... Nikdy jsem u něho nebyla. Musí být nádherné... Modré... Čisté... Průzračné a svěží... Křik racků... a jasně slaná voda, u které při jejím polknutí se člověk rozkašle. Uvidím dvě jasná světla, jak se ke mně blíží. Auto kolem mě prosviští a hodí na mě sníh. Nevnímám to... Pomalu usínám... Už mi dokonce začíná být i teplo. Pousměju se. Zemřu mladá, ale co s tím teď nadělám.
Aspoň bude klid od tety a setkám se s mámou a tátou.
Oči už jsem uzavřela úplně. Už vnímám jen hluk kolem mě a teplo, které mi dopřává konec mé cesty.
"Pane bože, co se jí stalo!" Slyším, ale slabě. Najednou cítím, jak se mnou někdo hýbe, ale už ani nevím kam, s čím a nebo jak. Jsem úplně ztuhlá. Co se mnou bude? Půjdu do pekla? Nebo do nebe za rodičema?
Už nic neslyším a ani necítím, je mi teplo a příjemně. Padám do temnoty, ze které se už asi nevzbudím.
,,Mami ?! Tati ?!" Křičím do tmy. Je tu vlhko. Uvědomím si, že stojím na vodě, pod kterou svítí malé rybky, a tak dávají do okolí trochu světla. Ze tmy se najednou vynoří dvě postavy. ,,Sakuro..." Pošeptá drobná žena s růžovými vlasy, kterou jsou sepnuty do vysokého culíku. ,,Mami..." Pošeptám s úsměvem v slzách. Vedle ní je ten muž s nahnědlými vlasy, keré přecházejí do černého odstínu a s jasně pronikavě zelenýma očima. ,,Tati..." Pošeptám to slovo a rozběhnu se k nim. ,,Tati! Mami!" Roztáhnu ruce a vběhnu jim do náruče. Oni taky roztáhnou ruce a já zrychlím běh. Pokusím se je objemout, ale chňapnu do prázdna.
Voda ?! Topím se! Do pusy se mi vlévá voda a já se dusím. Vidím kolem sebe hrůzostrašné tvory, kteří kolem mě pobíhají a smějí se. Nemohu dýchat! Pokusím se vykřiknout, ale stále mám pusu plnou vody. Polknu. Pak už mi do pusy nevtéká žádná další voda. Zakuckám se a zasekavě se nadechnu. Pokouším se popadnout dech, ale jde to ztuha. Oči stále křečovitě svírám. Bojím se, že opět uvidím ty strašné příšery, které se mi smějí.
,,Konečně je vzhůru" Ozve se někde vedle mě... Slyším to je slabým hlasem a připadá mi, jako by to utichalo a já ohluchla. Co se se mnou stane? Tuhle otázku si kladu už hodněkrát. Že neslyším tekoucí vodu a výsměch těch monster... Taková je cesta do pekla? Ještě, že zemřeme pouze jednou, nechci to zažít znovu.
Otevřu oči...
Vidím rozmazaně... Trochu zamrkám, ale stále nic. Vím jen, že jsem v nějakém bílém pokoji, vedle mě někdo je. Jsem strašně ospalá a připadá mi, jako bych měla horečku 45°.
Ten někdo se vedle mě hýbe a nejspíš něco mluví, jenže já nic neslyším. Všechny smysly mam mimo jediný zrak mi trochu slouží. Někdo mi přiloží něco studeného na čelo. To cítím, nejspíš, že mam tu horečku a že ten obklad je tak studený. Zrychleně dýchám...
"No tak, holčičko, řekni něco...!" Znovu slyším ten hlas, ale zase potichu, trochu tam otočím hlavu, ale jsem ospalá a oči se mi zavírají a já odpadnu na postel... Postel? Nevím jestli je to postel, ale měkké to je. Jsem stále při vědomí, ale nemůžu ovládat své tělo...
"Zavolejte doktora!" Křikne ženský hlas vedle mě, chci se kouknout, ale nejde to.
To Be Continue...
Pokračování Příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisa357 sisa357 | 28. června 2011 v 12:10 | Reagovat

ou chudak sakura

2 Hikari Hikari | Web | 28. června 2011 v 15:22 | Reagovat

už jsem četla u spoluautorky ,super dílek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Logo